Dlouho očekávaná dovolená nastala v pondělí 7. května. Ale hned na začátku nás dostala cena auta. Původní cena do 300 Eur se vyhoupla na 470 E, protože to ještě nebylo zdaněné a navíc se muselo platit plno jakýchsi pojištění a připojištění... takže hrůza. Ale co už, nic jsme na tom změnit nemohli. Tak jsme vyrazili...

Pondělí 7. 5.

      Naše první kroky vedly do Wicklow Mountains. První zastávka byla u Powerscout waterfall (vodopád). Dost nás překvapilo, že na vodopád v horách se vybíralo vstupné 5 Euro. Ale bylo to super, kromě vodopádu nás dost nadchly prolízačky. A hned nás taky stihl první déšť dovolené. Ten už se nás celý týden nepustil. Ještě by bylo asi vhodné dodat, že od konce března až do neděle 6.5. tu skoro vůbec nepršelo a bylo pořád dvacet stupňů, prý letošní duben byl nejsušší za posledních několik let. Takže všechen ten nashromážděný déšť se spustil právě dnes a nepřestal celý týden.
      Po vodopádu jsme jeli do Powerscourt gardens, vstupné 7,5 E, ale byla to nádhera. Keře, kvítka, trávníčky, fontánky, stálo to za to. Hlavně japonská zahrada byla úžasná.
      Ve Wicklow Mountins jsme už zvládli jen Glendalough – starý hřbitov, kulatá věž a ruiny kostela. Ale déšť nás opět zahnal zpátky do auta, přemýšleli jsme, co dál. Když déšť polevil, vydali jsme se ještě na procházku kolem jezer a nelitovali jsme. Jezera byla lemována vysokými, strmými horami, v pozadí vodopád. Foukal ale dost silný vítr, že tam byly vlny skoro jako na moři. Chtěli jsme tu někde přespat, ale všude byly cedule, že je to zakázaný, tak jsme se nakonec vydali k Blessington lake. Zbyňa spal v autě na odpočívadle a my v přilehlém lesíku ve stanu. Petr nás trochu vyděsil, když si všiml, že kolem místa, kde jsme postavili stan byly všude popadané stromy a ty co stály docela vrzaly, ale nakonec na nás nic nespadl. Zbyňu v noci kontrolovala Garda (=policie), jestli to auto náhodou neukradl.

Úterý 8. 5.

       Probudili jsme se opět do zamračeného dne a vyrazili jsme směrem na město Kildare, kde nás čekaly Národní stáje (National Horse Stud) a Japonská zahrada (Japanese Gardens). Celé hrabství Kildare je známé krásnými loukami s pasoucími se ovcemi, to jsme ale ještě netušili, že se ovce pasou i na silnici, takže jsme museli jednou čekat, než se stádo uráčí přesunout se zpátky na louku. Za stáje a zahradu jsme zaplatili 12 E (velká škoda, že už nemáme studentský kartičky, všude byly vstupy pro studenty zhruba o polovinu nižší). Zahrada byla úžasná, s typickým červeným mostkem a japonským domečkem. Stáje byly normální stáje a výběhy pro koně, jen to víc oplotili, aby za to mohli vybírat peníze. Ale bylo to hezký, skoro každá kobyla měla maličký hříbátko, tak jsme je krmili.
       Kousek od Kildare u města Port Laoise jsme ještě zastavili na Rock of Dunamse - zřícenině hradu. Tohle byla docela velká zřícenina, že byla i v mapě, jinak zbytky starých kostelů a hrádků jsou tu takřka na každém kroku.
       Naše cesta pokračovala do města Kilkenny – staré „mramorové“ město, kde dříve (asi hodně dávno) sídlil i parlament. Nic moc mramorového jsme tu neviděli, ale měli tu hezký zámek (vevnitř jsme nebyli, „Nemám rád zámky!“).
       Pokračovali jsme k dalšímu zřícenému hradu - Rock of Cashel ve městě Cashel (...kdo by to čekal). Ale protože už bylo docela pozdě, bylo zavřeno, tak jsme se nedostali ani za hradby. Zkoušeli jsme je sice přelézt, ale byly moc vysoké a taky to bylo docela nebezpečné, protože už tak jsme stáli na docela vysokém a prudkém kopci.
       Ještě jsme dnes stihli dojet do Limericku, ale prohlídku města jsme naplánovali až na druhý den ráno a jeli jsme hledat místo na spaní. Člověk by řekl, že postavit stan se dá na každém poli nebo v každém lese. Problém je, že v Irsku žádný pole ani lesy nejsou... všude jsou jen louky s dobytkem a všechny jsou důkladně obehnaný plotkama nebo kamennýma zídkama. Kdo neviděl, neuvěří, ale opravdu jsme hledali místo skoro hodinu, jezdili jsme až do tmy, dokonce ani u moře nebylo kousek volného místa. Každičký použitelný kousek půdy už někdo vlastní a má tam svoje ovce. Nakonec jsme to postavili někomu před domečkem, nebyli doma a měli tam posekanou trávu. Ale hned si nás všiml nějaký soused, tak k nám přijel svým džípem na výzvědy. Moc se na to netvářil, ale nakonec, že tam teda můžeme spát, ale prý máme být opatrní. Tak jsme očistili zuby, nasoukali se do spacáků a usnuli.

Středa 9. 5.

       Hned ráno jsme vyrazili do Národního pralesa (National Forest Park). Čekali jsme něco unikátního, ale byl to prostě normální les, jako každý les v ČR, ale protože v Irsku lesy nejsou, tak tento jeden les hned povýšili na národní. Tak jsme se na to vyprdli a jeli do Limericku.
       Limerick je melé město s úzkými uličkami, ale doprava hustá skoro jako v Dublinu, strašné. Šli jsme k limerickému hradu, zdálky vypadal dobře, ale co nás čekalo, to byl děs. Iři už asi nevěděli co vymyslet, tak do tohoto starého hradu vystavěli moderní budovu z oceli a skla, na které visí obrovský nápis Welcome to Limerick Castle. Byli jsme z toho fakt vystrašení. Tak jsme zalezli alespoň do muzea historie Limericku, kde nás nejvíc zaujaly staré mince a bankovky. Ještě jsme nakoupili v obchodě nějaké jídlo a vodu, protože na západním pobřeží se nikde voda nesmí pít, mají tam všude nějakou bakterii a nemůžou se jí zbavit.
       Naše cesta pokračovala do města Ennis, kde je velký klášter. Ale byli jsme zklamaní, protože klášter se zrovna opravoval a úplně celý byl obehnaný lešením a zelenou plachtou.
       Takže jsme Ennis jen projeli a hurá na Moherské útesy (Cliffs of Moher), náš vysněný cíl. Měli jsme hrozný štěstí, protože celý den bylo pod mrakem, ale teď na chvíli vyšlo sluníčko, takže jsme Mohery viděli a vyfotili za hezkého počasí. Ale protože byl šílený vítr, který hnal mraky, tak jsme i zmokli a hned zase bylo slunko. Bylo tu vybudované nové návštěvnické centrum a všude cestičky, což ale bylo blbý, protože cesty byly dost utnutý, byly vidět vyšlapané cestičky, kam až se chodilo dřív, teď už to bylo oplocené. Návštěvnické centrum bylo ale pěkné, nejvíce nás dostaly umyvadla na záchodech, kde voda tekla jako vodopád. Taky tam byla výstava za 4 Eura, ale asi nepočítali s tím, že přijedou chytří Češi a podívají se na ni zadarmo z druhého patra ze schodů. Taky tam vybudovali parkoviště a chtěli za parkování 8 Euro, potvory. Ale my jsme na ně opět vyzráli, tentokrát však úplnou náhodou. Parkování se platilo až při odjezdu, oni zavírali asi kolem sedmé, to jsme teprve šli do auta, ještě jsme něco pojedli, no a když jsme odjížděli, tak paní už v okýnku nebyla!
       A opět nastalo nekonečné hledání místa pro stan. Oblast Burren jsme projeli celou snad třikrát, několikrát jsme se vraceli na místa, kde jsme mysleli, že by něco mohlo být. Po dlouhé době jsme našli jednu louku, sice oplocenou, ale bez brány a bez ovcí. Stan jsme stavěli v šíleném vichru, fakt jsme mysleli, že nám uletí. I auto jsme přeparkovali přímo před stan, aby ho trochu chránilo. Asi to moc nepomohlo, ale stan vydržel, ani se přes celou noc nepohnul!!

Čtvrtek 10. 5.

       Ráno jsme vstávali za úplně stejného větru jako večer. Když jsme balili stan, málem nám uletěla plachta. Zbyňa si seděl v autě u rádia a měl z nás prdel.
       Jeli jsme pobřežní cestou přes městečko Doolin, kde jsme zastavili a šli pozorovat obrovské vlny, které skákaly přes kameny a nechávaly na nich jen chuchvalce mořské pěny. Nádhera. Taky tu byl kemp, chtěli jsme se osprchovat, chlápek nám prodal žetony do sprchy, ale pak přišel druhej chlápek a zase nám je sebral a vyhnal nás.
       Pokračovali jsme pobřežní cestou dál, na jednom místě jsme zastavili, protože Petr myslel, že tam je jeskyně, sice tam žádná nebyla, ale byly tam obrovské útesy. Leželi jsme na nich a pozorovali vlny tříštící se o skály a vodu, kterou bral vítr a unášel až na nás. Když jsme se dostatečně pokochali, pokračovali jsme do jeskyně Aillwee.Vstupné opět asi 8 Eur (paní nám navíc prodala studentské lístky, jinak by to bylo asi 12 E), tak jsme mysleli, že to bude bomba. Ale skoro nic tam nebylo, pár maličkých krápníků a jeden vodopád, skoro každá naše jeskyně je hezčí. Alespoň jsme dostali ochutnat sýr z místí farmy.
       Jeskyně leží jen kousek od dalšího výletního místa – 3500 tisíce let starého dolmenu Poulnabrone, tak jsme zajeli i sem. Žádné druhé Stonehenge se nekonalo, byly tu jen dva vztyčené kameny a přes ně ležel třetí. No ale zas tak špatné to nebylo.
       Další naší zastávkou bylo město Galway – krásné staré městečko s úzkými uličkami a upravenými domky. Po cestě sem jsme zastavili v jakési vesnici, že si uvaříme jídlo. Vypadalo to jako malé parkoviště, tak jsme tam rozložili vařič, ale nakonec se ukázalo, že stojíme před školou, začaly přijíždět matky vyzvednout své děti. Naštěstí jsme to stihli ještě před koncem vyučování.
       Dále jsme pokračovali do oblasti Connemara – hory, jezírka a mokřiny (někteří z nás pocítili mokřiny na vlastní kůži). Zde nás čekaly dvě milá překvapení – jednak svítilo slunko a nikde nebyly kamenné zídky ani ploty!!! Pár ovcí se páslo tak volně, jinak všude prázdné louky. Zastavili jsme už asi v 6 hodin na jedné cestičce, blízko jezera, že se okoupeme. Zdálo se, že i místa pro stan je všude moře. Šli jsme obhlídnout situaci u jezírka a Zbyňa byl první, kdo přišel na to, proč tu není tolik dobytka jako jinde. Celou botou se propadl do mokřiny. Celá zem byla promáčená, na hodně místech voda i stála. Nejvýhodnější bylo jít po cestičce vyšlapané ovcemi, byla sice trochu zabobkovaná, ale suchá. Tak jsme se krásně v jezírku vykoupali a začali jsme hledat suché místo pro stan. Celkem brzy jsme ho našli, tak jsme začali vyndávat věci z kufru, při čemž si tam Petra o něco rozřízla palec. Měla to docela hluboký, tak nás napadlo, že jsme si s sebou nevzali ani náplasti. Vyřešili jsme to toaletním papírem a zavázali ponožkou. Pokračovali jsme v přípravách na noc, Martina suverénně nesla stan a suverénně se zabořila do další bažinky, skoro až po koleno. Říkali jsme si, jestli to už není nějaké znamení, abychom spali jinde, ale nakonec se nám už nic dalšího nestalo.

Pátek 11. 5.

       Ráno jsme se poprvé probudili do slunečného dne, který ale neměl dlouhého trvání, ještě než jsme složili stan, byly opět všude mraky. A Martina měla klíště. Jeli jsme do města Clifden a z něj na silnici Sky Road, která vedla po útesech a byl z ní výhled na celé pobřeží s četnými ostrovy a ostrůvky. Potom jsme se po ní vrátili zpět do Clifdenu, tady jsme trochu bloudili než jsme našli správný směr na Národní park Connemara (Connemara National Park). Když jsme sem dorazili, opět pršelo. Čekali jsme asi půl hodiny, jestli přestane, nepřestalo, tak jsme šli i tak, přece neodjedeme, když tu jednou jsme. Zbyňa prohlásil, že v dešti nikam nejde, zůstal radši v autě u rádia. My jsme si obešli dva turistické okruhy, přestalo i pršet, viděli jsme výstavu v návštěvnickém centru a dokonce tam Petře dali dezinfekci a náplasti na palec.
       Po návratu se Petra pohádala se Zbyňou o další cestě. Petra chtěla vidět víc ze západního pobřeží, když jsme tam byli a Zbyňa chtěl jet zpátky do Dublinu. Nakonec jsme se všichni domluvili, že se teda vrátíme, protože stejně pořád pršelo a o víkendu uděláme dva výlety z domu. Vrátili jsme se do Galway a odtud po dálnici do Dublinu. Po cestě jsme ještě zastavili u kláštera Clonmacnoise (ruiny), ale přijeli jsme 15 min po začátku poslední prohlídky, tak nás už nepustili. Naproti byla ještě jedna zřícenina, která k prohlídce nepatřila, tak jsme prolezli aspoň tu. Když jsme neviděli Clonmacnoise, že tedy zastavíme na jakémsi dalším dolmenu zvaném Clonfinglough Stone. Tato národní památka byla asi největší ironií dovolené – kámen v poli trochu zarostlý keři. Žádné ornamenty, žádné nápisy nebo malůvky, jen kámen.
       Asi v 9 hodin večer jsme přijeli domů.

Sobota 12. 5.

       Kolem půl desáté vyrážíme směr hrad Trim – velice zachovalá zřícenina, kde se natáčel film Statečné srdce. Prohlídka byla perfektní, paní průvodkyně mluvila krásnou angličtinou, bylo jí rozumět každé slovo. Při prohlídce okolí hradu jsme opět dost zmokli.
       Dále jsme jeli na Hill of Tara – místo, kde O’Connel svolal kdysi jakési shromáždění. Byla tam hrobka, pomník a kámen a kolem toho kopečky tvořící kruhy. Celá tato památka sloužila zároveň jako pastva ovcím, takže bylo velice obtížné to projít bez úhony (= šlápnutí do hovna). Naštěstí se za to neplatilo.
       Dalším a posledním naším dnešním zastavením byly 5000 let staré hrobky Newgrange. Prohlídka obou hrobek trvá 3 hodiny, to už bychom nestihli do zavíračky, tak jsme navštívili jen návštěvnické centrum a Newgrange (druhou hrobku Knowth jsme museli vynechat). Projít samotné centrum nám zabralo skoro hodinu. Do hrobky se jelo speciálním autobusem, než jsme k němu přišli, spustil se nehorázný liják, takže jsme byli všichni durch mokří. Prohlídka byla zajímavá, hrobka je kruhová, uvnitř je chodba ve tvaru kříže. Uvnitř je úplná tma, chodba je trochu křivá a světlo se tam nedostane. Vnitřek hrobky je osvětlen pouze 17 minut v roce, při zimním slunovratu 21. prosince, kdy sluneční paprsek pronikne okýnkem až na konec chodby. Součástí prohlídky je naštěstí světelná simulace tohoto úkazu, takže jsme to viděli, jako kdyby byl 21. prosinec.

Neděle 13. 5.

       V neděli jsme vyrazili zase na sever od Dublinu. Zastavili jsme ve Skerries podívat se na mlýny, ale chtěli za to 6,5 E, tak jsme dovnitř nešli, co by tam taky mohlo být převratného. Pokračovali jsme do Droghedy - přístavního města ze 14. století. Město bylo pěkné, plné starých kostelů a zbytků hradeb, vyhlídková věž Martello Tower byla bohužel zavřená, ale měli tu postavené dvě obrovské sochy z písku. Zastavili jsme se v McDonald, kde si všichni kromě Petry dali malý sendvič. Měli tu na záchodě velice automatické umyvadlo – ruce se strčily do otvoru, tam nejdřív vyteklo mýdlo, pak voda a nakonec to ještě foukalo.
       Dále jsme jeli na zbytky kláštera Monasterboice. Byl to hřbitov s kulatou věží, zbytky kostela a dva obrovské kříže. Na jednom byly vytesány výjevy z bible a na průvodci bylo přesně popsáno, co který obrázek představuje.
       Další zastávka byla u zbytků kláštera Old Millifont. Prohlídka s průvodcem byla za 2 Eura, ale stejně nás to moc nezajímalo, tak jsme to jen vyfotili, protože všechno bylo normálně vidět.
       Pokračovali jsme na Hill of Slane – opět hřbitov a ruiny kostelů a klášterů. Ale bylo to docela hodně zachovalé, ve věžích byly stále schody, takže se dalo vyjít až jakoby do třetího patra.
       Potom jsme ještě zastavili u hradu ve Slane (Slane Castle), kde byla velká, ale ne moc udržovaná zahrada a hrad byl zvenku docela obyčejný. Dovnitř jsme nešli, protože už zavírali, ale stejně bychom tam nešli, i kdyby bylo otevřeno.
       Úplně poslední zastávkou naší dovolené bylo město Duleek, kde jsou ruiny nejstaršího kostela v Irsku – z 5. století. Ruiny i hřbitov byly pěkné, ale opět nás šokovalo irské myšlení. Vedle této nejstarší irské památky byl postaven nový kostel – ale nebyl to kostel, byla to restaurace! Restaurace na hřbitově, tak to už bylo na nás fakt moc!
       Posledním a nejdůležitějším bodem vyúčtování peněz. Po složitých počtech se jsme se dobrali ke konečné ceně dovolené. Něco kolem 190 Eur na osobu – all included. Paráda. Čedok nabízí podobnou dovolenou (jen místo stanu se spí v hotelech) za 35 000 korun.